Půda:Sedím v autě a dívám se ven. Kdo by si myslel že na víkend, kdy hlásili krásný počasí okolo 30 stupňů, musim já ject k mé ,,milované" babičce. Je už tak trošku senilní. Pořád vaří jahodové knedlíky a já jsem na jahody alergický. A to není vše. Je tam zima a poněkud pochmurná atmosféra, poněvadž všude bydlí už jen babičky a dědouškové kteří buď škrábou brambory nebo rybaří. A v noci? V noci všude něco cvrnčí, hejká, zpívá, houká nebo bučí. No prostě děs.
,,Opravdu musím?" zeptal jsem se mámy. Mamka už měla těch otázek fakt pokrk. ,,Už mě neštvi, slíbili jsme ji to." odpověděla mrzutě. Táta jenom řídil. Ani se na mě nepodíval, bylo mu to tak trošku jedno. On je to tak trošku kariérista- záleží mu jen na práci. Proto se teď s mámou rozvádějí. A já chci bejt u mámy! Ale to je teď jedno.
,,Venoušku!" zakřikla na mě babi, když mě uviděla. ,,Já nejsem Venoušek,babi,jsem Matěj." odpověděl jsem chladně. Babka se jen křivě podívala a šla do kuchyně. ,,Udělala jsem vám jahodové knedlíky, jak máte rádi." Já jsem jenom koukal do stropu. Už je mi 12, proč to tady trpím? Říkalů jsem si pořád dokola. Máma s tátou jeli ihned pryč.Chvilku jsem kecal s babi, jak se má, a tak. Ona odpovídala jen: ,,Opravdu?" a jinak nic.
Je večer a já jsem si lehnul do té staré, dřevěnné postele. To babi se ještě modlila za dědečka a šla spát. Chudák děda. Spadl do rybníka a utopil se. To bylo před 3 rokama, nebo nějak tak. Usíná se mi sice špatně, ale nakonec usnu. Pořád něco venku houká, zpívá, bučí a tak dále. Zdá se mi sen že mám nějakýho králíka. Děsně pitomýho. A tak ho hodim do popelnice. Ten králík ovšem vyleze a zakousne mě. ????..... Probudil jsem se upocenej. ,,Taková kravina." řekl sjem si pro sebe. Okolo okna něco prošlo. Ten stín mě úplně ochrnul, bál jsem se. Chtěl jsem ještě usnout a zapomenout. Jenomže to moc nejde když se bojíte že na vás něco z okna vyskočí. Kupodivu na mě nic nevyskočilo, ale začal jsem slýchat na půdě dunivé rány. Zavřel jsem oči. Doufal jsem, že to přestane. Nakonec jsem usnul....
Je přibližně 5 ráno, je ale ještě tma. Probudil jsem se. Zase. Vstal jsem z té studené, zpocené a najednou páchnoucí postele. Šel jsem do obýváku. Chtěl jsem si ověřit, že v baráku nikdo není. Tichýma krokama, které vrzali na starých dřevech, jsem se blížil do obýváku. Z půdy se vinul podivný zápach. Nikdo v obýváku není. Stále mě ovšem štve ta půda. Vrátil jsem se zpátky do postele, ale s domněním, že už neusnu, jsem se vydal na půdu. Šel jsem po promrzlých a shnilých schodech nahoru. Otevřel jsem dřevěný poklop a vykoukl jsem. Viděl jsem jen... Dvě bílé nohy, po kterých stýkala krev... Lekl jsem se, vykulil jsem oči. Vtu se podemnou prolomili shnilé schody a já sjel dolů... Upadl jsem do bezvědomí.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář